8.den - film, který jsem viděla nejvícekrát: Amelie z Montmartru

 

Amélie žije v pařížské čtvrti Montmartre, která je světem sama pro sebe. Je číšnicí v místním bistru, nakupuje u místního zelináře, zdraví sousedy jako na malém městě. V jejím životě se nikdy neudálo nic zvláštního, až na matčinu kuriózní smrt, nad níž Améliin tatínek stále truchlí. Amélie by asi zůstala smířená se svým osamělým údělem, kdyby jednoho dne neobjevila ve svém bytě ukrytý poklad v podobě staré krabice s památkami na dětství někdejšího nájemníka. Nejenže se Amélie rozhodne po letech doručit krabici jejímu majiteli, ale dospěje současně k poznání, že může pomáhat zlepšit a napravovat okolní svět. Když pak jednoho dne objeví člověka sbírajícího u nádražních fotoautomatů zahozené podobenky cizích lidí, Amélie se zamiluje. Trvá to ale ještě nějaký čas, než se seznámí s Ninem a než mu dovolí rozšifrovat její tajemné zprávy.

Díky sestře jsem tento film viděla již v první třídě! Samozřejmě jsem tento film nechápala a dává mi to zabrat dodnes. Dalo by se říct, že je o ničem. Utržené kousky bez příběhu a logiky. 

Ale čím jsem starší, tím více přicházím Amelii na chuť.

Kdo nezná známou melodii s filmu?

Shrnu to. Divný film pro divné publikum, dalo by se říci. Jenže takovýto film se opravdu jen tak často nepoštěstí vidět. Zvláštní rozhodně je, stejně jako jeho hlavní postava: Amélie. Jenže jestli je něco zvláštní, tak pro toto je zvláštnost slabé slovo. Film, jako je tento, dle mého ani neexistuje a nikdy existovat nebude. Je to taková nezávazná existence sama pro sebe, která započne a skončí kvalitou hodně na hraně toho nejvyššího, co dokáže francouzská kinematografie nabídnout. Výborní herci už jen dovršují rychlou dekádu života holky, která je tak trochu praštěná, ale rozhodně ne hloupá. Jen tak trochu vychcaná, stejnak jako je tento film. Vytváří a ukončuje jednu malou epizodku ze světa neskutečna v centru samotné Paříže.